Od úst se zvedl prach.
Nejdřív jen pár zrnek, jakých by si zřejmě nevšiml ani bedlivý pozorovatel, který by věděl, po čem koukat.
Po nějakém čase se již objevil menší obláček, ale nenechte se mýlit, pojem "nějaký čas" se zde nepočítal v tak mrzkých jednotkách, jako jsou dny, hodiny, či dokonce minuty. Bavíme se zde spíše o řádu měsíců.
Po další ničím nerušené chvilce, která mohla být snad ještě delší než ta předchozí, se cosi pohnulo za svraštělou kůží víček zapadlých hluboko v očních důlcích.
A starý mág otevřel oči.
Nebyly to stejné oči, které se před mnoha lety zavřely, když mág nechal koloběh tohoto světa za sebou. V těch dávných dobách by jedni přísahali, že v těch očích jsou uvězněny plameny, zatímco druzí by se přeli s těmi prvními, že v nich viděli prohánět se blesky. Nyní měly ty oči prázdný tón, obyčejné modré oči, které hleděly kamsi do minulosti, snad si ani nedokázaly vzpomenout, komu kdysi patřily.
Snad právě z toho důvodu, nebo protože jediné, co narušovalo tmavé nehybné prostředí vysoké věže, byl vítr skučící jakousi skulinou ve zdi, se nic dalšího řadu dní neudálo.
Jen pár zrnek prachu se tu a tam zvedlo z tenkých rtů, aby po pár vteřinách nezadržitelně usedly do mnohavrstvých pavučin na mágově plnovousu. Modré oči bez mrknutí hleděly do tmy před sebou, nebo možná hleděly úplně jinam, mimo toto místo, mimo tento čas.
Jednoho dne se opět oči pomalu zavřely, prach se od úst zvedal stále méně často a v menším množství, až se přestal hýbat úplně.
Kdo byl tento starý muž? Proč tu tak nehybně seděl na kamenném křesle? Na co čekal? Na co hleděly ty prázdné modré oči než se uložily k dalšímu nekonečnému spánku?
Možná to ví ten skučící vítr, nebo už možná také zapomněl ...
Příjem 